na Blog.cz

Tak a máme po hokeji,žádná výhra,žádná radost….

Ale nevadí,naši bratři to zvládli.Přejme jim to.

Jistě,sem naštvaná,přála jsem si výhru.

Výhru pro Ty nahoře (Marka,Rachůnka,Vašíčka)

Demitro,můžeš být na hochy hrdý!Usmíváš se?Díval si se na ně?Dal si jim sílu! :D Ta výhra byla od nich pro tebe.

Kluci,díváte se?To jsme tomu dali co?Mělo to být pro vás,ale nebojte.

Další MS bude zlaté.Češi se budou pyšnit zlatem.Zlatem,které bude patřit Vám.Chybíte nám,nejsme tak silní.Tým,už není silný tak jako před tím . . .

7.9.2011 budu vzpomínat... :'(

Recenze knihy Škola noci.

Na knihu ŠKOLA NOCI od Kristin Castové jsem narazila náhodou.V jednom zašoupnutém regálu v knihovně,kterou navštěvuji,když už mě z facebooku,blogu a počítače celkově bolí hlava.

Je sice těžší na pochopení,je tam mnoho jmen a tak si je člověk stěží všechny zapamatuje,ale když budete pozorně číst tak si je zapamatujete.

V knize se dočteme o Zoey Redbirdové, šestnáctileté dívce, která prožívá stejné trable jako každý jiný teenager. Má přítele, se kterým se rozešla, ale on to jaksi nechápe, kamarádku, která už není taková kamarádka, a matku, jež si vzala nábožensky založeného muže. Je to kněz. A od té doby skáče, jak on píská, a vůbec si už s dcerou nerozumí. Jediný, kdo dívce zůstal, je babička Redbirdová, která má svou farmu o pár mil dál a na svých polích pěstuje levanduli.

To poslední, co by Zoey chtěla, je mít ještě víc problémů. Jenže jednoho dne se na její škole objeví stopař a označí ji. Zoey se začne měnit a musí přestoupit na speciální školu pro upíří mláďata. Aby to ale neměla snadné (tak jako všechno), matka ani otčím ji nechtějí nikam odvést, a tak uteče k babičce. Ta ale není doma, proto se za ní vydává. Po cestě ale upadne, rozbije si hlavu a ztratí vědomí. Setkává se pak s upírskou bohyní Nyx. Ta jí sdělí, že si ji vybrala a označila, protože se chystá něco velmi zlého.

Pak se Zoey probere na ošetřovně ve Škole noci, kam ji odvezla babička. Dozví se, že není jen tak obyčejné mládě jako ostatní, protože má vybarvený srpek měsíce na čele. Když stopař někoho označí, tak se mu udělá na čele nevybarvený srpek měsíce. Ten se vybarví, až když mládě projde proměnou a k srpku mu přibudou různá "tetování" po těle.

Na škole si nepadne do oka s členkami elitní školní organizace Dcery temnoty, a zvlášť s její příšernou předsedkyní Afroditou. Za jejich rituály se skrývá totiž něco temného. Společně se svými přáteli na to musí přijít. A aby toho nebylo málo, tak zjistí, že má nadání pro všech pět živlů (oheň, voda, země, vítr a vzduch), začne chodit se starším upířím klukem a otiskne se se svým bývalým. To je na jednu šestnáctiletou holku opravdu až moc. Podaří se přijít na to, co Dcery temnoty skutečně provádí, a zachránit tak někomu život? A co se stane, když vám vaše bohyně Nyx projeví svoji přízeň mnohem viditelněji?

Tato kniha je skvělou ukázkou sci-fi a fantasy směřující do dnešní doby. Nenajdete v ní žádné směšné prvky jako diamantový odlesk kůže na slunci, jinou barvu očí, hoření na slunci, nutnost nošení prstenů, abyste mohli za dne ven, a nutnost pití lidské krve. Autorky přibližují upíry více k dnešní mládeži a životu. Krom toho, že žijí na internátě, učí se v noci a ve dne spí jsou jako jiní lidé. Jedí normální stravu, nepohybují se šílenou rychlostí, a když si zamaskují ten srpek na čele, tak je nikdo nerozezná. Pokud máte rádi tajemno a rádi odplouváte do jiného světa, tento se vám rozhodně bude líbit.

Dílů je celkem osm,doporučuji (zda máte možnost) si je přečíst - Zrazená, Vyvolená, Nezkrotná a Pronásledovaná

(Další dva ještě nejsou v obchodech)

Vítejte ve Škole noci, ve které vyučování začíná v osm hodin večer a končí ve tři ráno. Sluneční světlo upíry sice nezabije, jak to popisují mnohé lidské knihy, ale způsobuje jim nesmírnou bolest, a proto se vyučuje v noci. Škola se nachází ve světě, kde se v důsledku změn v DNA někteří teenageři mění na upíry. Než se tato změna završí, musí zůstat ve Škole noci, jinak zemřou. Ani to jim ale nezaručí, že jejich organismus proměnu zvládne…

Mláďata jsou označena safírově modrým půlměsícem na čele. Jakmile se stanou dospělými upíry, toto znamení se vybarví a rozvine. Tetování pak rámuje celý obličej (často odráží charakterové vlastnosti upíra - například tetování učitelky jezdectví vypadá jako koně). Jen Zoey však postupně přibývají další znamení: na krku, ramenou, hřbetech rukou, okolo pasu a na spodní část zad.

Napínavá upírská série Škola noci se stala světovým bestsellerem - po 63 týdnů byla jedničkou v prodejnosti podle deníku New York Times. Na první příčce byla i v deníku USA Today a také v dalších novinách v jiných státech.

Proč je tato sága tak výjimečná a populární? Na jednu stranu jde o oblíbenou upírskou tematiku. Kniha je podle kritiků napsaná velmi svěže, dynamicky, má spád, nezdržuje se zbytečnými popisy a bere čtenáře na dobrodružnou cestu upírským světem. Autorky v knize zároveň rozebírají problémy, které trápí běžné teenagery - první lásky, rozchody, školní nepřátelství.

První část napínavé série se jmenuje Označená a naplňují se v ní slova bohyně Nyx: "Temnota není vždy totéž co zlo a stejně tak světlo není vždy poslem dobra." 16letá středoškolačka Zoey Redbirdová je označená stopařem a musí nastoupit do internátní Školy noci ve městě Tulsa. Tam má zůstat čtyři roky a postupně se mění na upíra - učí se upíří sociologii, rozpoznává nebezpečí, kterým musí čelit… Jedno z deseti mláďat (jak se takovým teenagerům ve Škole noci říká) umírá, protože jeho organismus nedokáže přijmout proměnu. Pro ty, kteří přežijí, je tu ale velká odměna.

Upíři jsou jako supermani. Jsou supernádherní, supertalentovaní. A mají super schopnosti.

Chcete o této knize vědět více?Klikněte na tento odkaz- http://www.skolanoci.com

Povídka se připravuje,prosím počkejte,děkuji. :)

Tak,rozhodla jsem se napsat pokarčování nové povídky.

Věnovaní.

Tento příběh bych ráda věnovala mému novému SB Henriette z blogu - http://johi-henriette.blog.cz

Také ho chci věnovat mé dobré kamarádce Týnce,za to že mi vždycky pomůže,podrží mě a za to,že si prožívá úplně to stejný co já.Díky,že jsi. :-*

Pootevřela jsem oči.Potom je opět zavřela. "No,no…Přece nebudeš spát celé odpoledne,koukej stávat Ty můj ospalče!" řekla maminka svým slabím hláskem.Otevřela jsem oči.Maminka na de mnou seděla a umívala se jako sluníčko.V tu chvíli jsem si uvědomila,že nemám svůj klobouček,zděsila jsem se,zděsila jsem se toho,že z maminčiny bledé tváře zmizí Ten kouzelný úsměv a že její modré oči zaplaví vodopád slz.A co teprve tatínek.Bude na mě naštvaný a bude říkat jak jsem nezodpovědná a že se nechovám na 15,ale nýbrž na deset let.Vzala jsem maminku za ruku.Maminka se trošku podivila,ale potom se usmála ještě víc.Chvíli jsem váhala,ale pak jsem se odhodlala.Řeknu jí to! "Mami?" řekla jsem. "Ano drahoušku?" řekla.Ne prosím ať mi tak neříká,nedokážu jí to potom říct.Nedokážu.Zachumlala jsem se do deky a začala. "Mami,budeš…budeš se zlobit.Asi hodně moc zlobit,ale já vážně…vážně jsem nechtěla." Maminka se na mě podívala.Velmi ustaraně podívala. "…Maminko,vím,jsem strašně nezodpovědná…já…Já ztratila klobouček" Podle mého očekávání z maminčiny tváře zmizel úsměv a oči ji zaplavil vodopád slz.Pustila mi ruku a utíkala do kuchyně.Všechno určitě řekne tátovi a já…já budu muset poslouchat Ty výčitky.Mám se vytratit?Ne,to by bylo zbabělé.Utíkat od problému.To nejde.Podívala jsem se na hodinky,které jsem měla na ruce,půl třetí.Ach.

Za malou chvilku jsem slyšel jak nikdo přichází po schodech.Byl to táta.Vtrhl do mého pokoje jako rozčilený býk a začal mi říkat jak jsem nezodpovědná.Já jsem to tušila,potom zakončil své nadávky větou "Podívej se na maminku!Je celá uplakaná a smutná!Ten klobouk najdeš!Je ti to jasné?!" a třískl dveřmi.Zůstala jsem v pokoji sama.Určitě si říkáte,že to strašně prožíváme všichni,byl to přeci jen klobouk,že?Ale tohle nebyl jen klobouk.V tom klobouku se psala naše historie.Je po mé prababičce,tedy po babičce mé maminky.Dával se z generace na generaci.Měla ho moje prababička,moje babička a pak moje maminka,teď ho mám já a potom ho budou vlastnit moje děti a pak děti jejich dětí ….

Znovu jsem se zachumlala do deky a usnula.Naštěstí zítra nemám školu a tak půjdu ven,hledat klobouček.

Druhý den ráno vytrvale pršelo.I přesto jsem hned po snídani šla klobouček hledat,tedy já sama bych dobrovolně nikdy do deště nešla,ale tatínek a pozor i maminka od které jsem to vůbec nečekala,mě vyhnal hledat.

Pokračovní příště. :)

Rozhodla jsem se napsat další příběh,vím,že jsem ještě nedokončila UTRPENÍ,ale nebojte,tento příběh je celkem zvláštní.Divný a podle mě to ani nedává smysl,no ohodnoťte sami.

Omluvte mě za pravopisné chyby,děkuji.Vím že se to nemá stát,ale nějaké tam určitě budou! :-/

Ležela jsem na louce,obličej sem měla zakrytý slámovým kloboučkem a v ústech jsem žužlala stéblo nazelenalé trávy.Sluníčko krásně svítilo,moje bledé ruce se zbarvovali do hnědé barvy.Kolem mě bylo tolik zvuku,že jsem nedokázala vnímat všechny.Zpěv ptáků,vítr v korunách stromů.Z lesu se ozýval i dětský smích.Trochu jsem se přetočila a sundala si slaměný klobouček z obličeje.vystavila jsem svůj obličej slunci."Dělej si s ním co chceš,ale nespal ho.." Zašeptala jsem a pomalu usínala.

Párkrát jsem se přetočila a potom jsme s ocitla ve městě snů.

Z tvrdého spánku mě vyrušil odchod slunce.Že by ho zakryl mrak?Pomyslela jsem si.Otevřela jsem oči a uviděla bledou chlapeckou tvář,která mi zakrývala můj opalovací prostředek.netušila jsem kdo je to zač a tak jsem se blesku rychle posadila. "Eh,a..ahoj" zakoktala jsem.Chlapec se na mě usmál a posadil se vedle mě.Paprsky slunce dopadli na mou kůži,tělem mi proběhl příjemný pocit. "Ahoj" řekl a usmál se.Já sem se usmála též. "Hm.Můžu se Tě zeptat kdo jsi?" chlapec na mě upřel své velké modré oči. "Promiň,vyrušil jsem tě ze snění a ani jsem s nepředstavil.Jmenuji se Erik,pocházím z vesničky několik kilometrů od sud." Řekl a pokusil se o úsměv. "Jo ták.No já se jmenuji Erika,pocházím…No,vidíš támhletu vesničku?" řekla jsme a ukázala jsem na malou vesničku. "Jo.jo vidím,od tamtu pocházíš?" usmála jsem se, "Ano,odtamtud pocházím." Podívala jsem se na své hodinky.Bylo půl dvanácté,čas na oběd,než dojdu do vesničky bude dvanáct,měla bych vyrazit.Postavila jsem se.Urovnala si vlasy a řekla: "Promiň,ale už musím jít,zase někdy na viděnou" Chlapec se na mě (opět) usmál,upřímně,toho usmívání jsem měla už po krk,ale úsměv jsem oplatila. "Na viděnou" zašeptal.Já jsem pelášila domů.

Přesně ve dvanáct jsme otevírala branku našeho domku.Vyběhla jsem kamenné schůdky a otevřela naše dřevěné dveře. "Ahoj maminko,tatínku…" pozdravila jsem,ale nikdo mi pozdrav neopětoval.Pokoušela jsem pozdravit další členy rodiny. "Ahoj Eliško,Jonáši a Markétko" žádné "Ahoj Eriko se neozývalo,a tak jsem běžela do kuchyně." Nikdo tam nebyl,na sporáku ležel talíř se špagetami,nejspíš můj.Běžela jsem do pokojíčku zda tam nebude nějaký vzkaz,byl tam.

"Ahoj Eriko,musela jsem odjet s tatínkem a sourozenci pryč,sháněl nás soused,že s něčím potřebuje pomoc,do večera budeme doma.Na sporák jsem Ti dala špagety,stačí si je jen ohřát.Pa,máma."

Pod pozdravem byl i obrázek od Jonáše.Malé usměvavé sluníčko.

Chtěla jsem si z hlavy sundat svůj slamění klobouček,ale když jsem si sáhla na hlavu a nic nenahmatala,zkameněla jsem hrůzou.Ztratila jsem svůj slamění klobouček po prababičce.

Seběhla jsem schůdky a běžela jsem na louku.Celou louku jsem prohledala,po kloboučku ani stopa.Rozbrečela jsem se.Sklesle jsem odešla domů.

Sedla jsem si ke stolu a začalajíst své špagety.Místo špaget tam byla kupa slz.A tak jsem špagety vzala a hodila je do koše.

Běžela jsem do svého pokoje a ten smutek radši zaspala. "Jsem tak strašná!Nezodpovědná!" maminka se bude zlobit,moc zlobit….Konečně jsem usnula.

Tak dnes přidávám poslední článek,zítra budu pokračovat v rozhovorech.

Vzhledem k tomu,že jsem pořád nemocná a nemůžu ven tak si jenom maluji a čtu.

Maluji baletky a vznešenější dámy,vím že jsem včera psala,že už nikdy nebudu malovat baletky,ale nějak mě to chytlo.No a jak jinak se o to s vámi musím podělit.Tak prosím.

Toto je baletka,která se mi opravdu povedla,omlouvám se za to,že nemá prsty,ale nějak je neumím nakreslit,vtipné,že? =D

Jako první se do rozhovoru přihlásila Mary z blogu http://majusinblog.blog.cz/,její odpovědi jsou skvělé a hezky se rozepsala,takže Ti velmi děkuji za Tvé odpovědi,no a teď k rozhovoru.Jsou tu 3 témata -Život,blog a láska- Klik.c.č.

A je to tady znova!Opět sem se rozhodla uskutečnit rozhovory,každý kdo se přihlásí s tím na dané téma udělám rozhovor.

Jako vždy vás seznámím s přihláškou a pravidly.

1-Odpovědi nebudou vulgární.

No,to je celé.Moc toho není,že?

Doufám,že se někdo přihlásí.

Budu se Těšit.

No a nakonec,můj e-mail :kamkam-mix@seznam.cz

Zda si budeš chtít dát rozhovor na svůj blog,můžeš.

Budu se těšit. :)

Ahoj,vzhledem k tomu,že venku je jen bouřka a vytrvale prší,sem se rozhodla namalovat baletku.No,jistě že to není jen díky počasí,ale i díky nudě,kterou prožívám díky nemoci,která mě drží doma.

No,tak zatím co venku prší mě nebaví ani ležet v posteli,tak sem se POPRVÉ za čtyři dny vykopala z postele,usedla ke stolu,čapla jsem papír,tužku a pastelky a začala kreslit,kreslit po strašně dlouhé době,na kreslení sem přímo ANTI talent.Možná tělo a hlava se mi podařilo nakreslit,ale Ty nohy,ne!Hamba… :D Přesto se o můj výtvor podělím.

Rozhodla jsem se,že to takhle nechám,zkazila bych to ještě víc. =D

21:49 (Tento čas právě ukazuje můj budík,ovšem ukazuje a právě teď ve chvíli,kdy začínám psát svůj článek) takže s vydáním počítejte tak ve 22:00.

Dnešní den byl zase ve znamení strašného horka,co bych dala za bazén.Dneska sestra uspořádal grilovačku.Jen my dvě.Kolem nás pobíhalo to naše košťátko (můj mazlík,pes)

Jinak sem pak uklízela,ehm.

Chytila sem teda pořádnou rýmu,neuvěřitelné…Plno kapesníků poházených po mém pokoji.Nechoďte sem,zda nechcete být nemocní!Možná bych to měla vyležet v posteli.S čajíčkem,kapesníčkama,knížkama a psacím blokem,ale ehm…Když…no…ono je tak krásně♥

A venku se dá krásně přemýšlet a fotit a prostě…no.Nevydržela bych to…Jen tak ležet,čučet na TV přemýšlet o…He.O blbostech,událostech,budoucnosti…Psát příběhy a číst si knížky.To můžu venku!A ještě se u toho krásně opálím.Měla,bych ze sebe shodit tu ošklivou bílou barvu,která mi zdobí tvář.

Nevím,nevím…Začíná mi být zima,mám plný nos,že ani nemůžu pořádně dýchat,víčka mi pomalu klesají postel volá.Asi si zapnu TV,ne…Proč?Na co bych se tam asi tak dívala?Stejnak tam nic není.DVD?Harry Potter?A kdo by to potom vypnul,kdybych náhodou usnula.Mám jedinou možnost,všude zhasnout,zavřít dveře,zatáhnout závěsy,vysmrkat se,napít se,zachumlat se a snít…To zní nádherně,že?Ale necítím se ještě tak moc unavená a tak skočím do postele pořádnou šipku,rozsvítím lampičku,přitulím se k psíkovi a začnu číst…Ponořím se od příběhu nešťastné lásky.Bude to super.To snění.Už se těším.

Přeji krásné sny